Systém kontroly dětských hřišť je v ČR nedostatečný

Společnost TÜV SÜD se dlouhodobě věnuje problematice bezpečnosti dětských hřišť. V této oblasti se zaměřuje zejména na kontrolu jednotlivých prvků před jejich uvedením na trh. Podle zkušenosti odborníků lze však těmito kontrolami vyřešit jen část problému. Vinou nedostatečné legislativy a laxnosti části provozovatelů je totiž dnes řada hřišť vybavována nevhodnými prvky, není prováděna vstupní kontrola nových hřišť a také dostatečně nefunguje systém průběžných kontrol.

Dětská hřiště dnes obsahují řadu poměrně složitých konstrukcí. Česká praxe a legislativa však jejich zřízení a fungování upravuje jen velmi omezeně. Zatímco u staveb platí, že jejich správné provedení je kontrolováno nezávislým stavebním úřadem, dětská hřiště žádné takové kontrole nepodléhají. V praxi to znamená, že i na hodně jednoduché stavby jsou kladeny daleko přísnější požadavky než na hřiště, která jsou přitom intenzivně a téměř denně využívána dětmi. Jediná povinnost, která se dnes uplatňuje, je kontrola jednotlivých herních prvků před jejich uvedením na trh nezávislým odborníkem. Tím jsou například certifikační orgány. Prvky určené pro veřejné použití jsou prověřovány především z hlediska jejich bezpečnosti. Veřejným orgánem s pravomocí ověřovat, zda herní prvky mohou být uvedeny na trh v souladu s legislativou, je Česká obchodní inspekce. Při certifikaci herních prvků certifikační orgán prověřuje například velikost otvorů, sklon klouzaček, výšku atrakce ve vztahu k volnému pádu a řadu dalších aspektů. Firmy zabývající se touto problematikou k tomu disponují vyškolenými odborníky znalými relevantních norem a předpisů a také speciálními zkušebnami.

 

Nově instalovaná hřiště nemá nikdo pravomoc kontrolovat

Podle Libora Grygerka ze společnosti TÜV SÜD je tedy předpokladem, že dětská hřiště budou sestavena z prvků, které si výrobce při uvedení na trh nechá certifikovat. I u hřišť sestavených ze správných prvků však zůstává problém v tom, že žádná autorita se již nezabývá tím, zda jsou následně u celých hřišť správně řešeny takové aspekty, jako jsou dopadové plochy či správná instalace. Celá úprava je dnes ponechána na úrovni občanského zákoníku, který obecně hovoří o povinnosti provozovatele zajistit bezpečnost a nezávadnost svého provozovaného nařízení.

Podle zkušenosti společnosti TÜV SÜD je situace v zahraničí a zejména ve vyspělých zemích formována dlouholetou praxí, v rámci které prověřuje hřiště jako celek před jeho uvedením do provozu externí nezávislý specialista.

Samostatnou kapitolou jsou pak pravidelné kontroly hřišť, také v této otázce je česká legislativa poměrně benevolentní a nyní závisí jen na odpovědnosti provozovatele, zda kontrolu provede specialista, nebo se spokojí jen s její formální podobou. Řada provozovatelů pak neprovádí kontroly žádné. Dokud se nestane nějaký úraz, nehrozí provozovatelům za neprovedení kontrol žádné sankce. Experti v této souvislosti volají po přísnější úpravě, která by například formou nařízení k příslušným zákonům stanovila pevnější pravidla pro uvádění hřišť do provozu a jejich následnou kontrolu.

 

Nevhodné prvky na hřištích provozovaných soukromníky

Specifickým problémem pak je umisťování nevhodných herních prvků do veřejných prostor. Podle Libora Grygerka se tento problém týká zejména soukromých provozovatelů, kteří ve snaze ušetřit či z neznalosti umisťují do veřejných prostor prvky určené pro soukromé použití. Typicky se jedná o hotely či restaurace, jejichž majitelé se spokojí s hracími prvky prodávanými například v hobby marketech. Podle odhadu společnosti TÜV SÜD se problém týká až 20% hřišť provozovaných soukromými osobami. Experti upozorňují, že prvky určené pro soukromé použití sice mohou na první pohled vypadat dobře, často však nejsou kotvené, nejsou u nich respektovány dopadové plochy a jednotlivé prvky jsou příliš blízko od sebe. V praxi to například znamená, že děti se při pádu na takových hřištích mohou zranit o sebe či o příliš blízko umístěnou další část konstrukce.

Nejtypičtějším nevhodným prvkem jsou známé volně stojící trampolíny. Nebezpečí u nich spočívá nejen v tom, že nejsou zpravidla určeny pro více dětí, ale i v jejich nestabilitě. Náhlý poryv větru je může velmi jednoduše zvednout, a tím může snadno dojít k zranění dalších dětí na hřišti.

Podle Jana Ťoka, ředitele společnosti Bonita, která se specializuje na stavbu dětských hřišť, jsou prvky pro veřejná hřiště dražší, splňují však potřebné normy, a především jsou díky tomu výrazně bezpečnější.

Hřiště ve veřejném prostoru totiž musí počítat s velkým počtem dětí, musí být odolná proti vandalismu a být postavená z trvanlivých materiálů. Podle Jana Ťoka dále platí, že veřejně dostupná hřiště musí být udělána pro děti od věku, kdy mohou samy běhat, a tedy i na jednotlivé konstrukce lézt. To je další rozdíl oproti prvkům pro soukromé účely, které jsou určeny pro děti od 3 let, a předpokládá se u nich neustálý dozor rodičů.

Situace spojená se soukromými hřišti určenými pro veřejné použití by si podle expertů také zasloužila upravit, a to ideálně stanovením jasné povinnosti využívat na těchto hřištích pouze prvky k tomu určené.

 

Nebezpečí starých prolézaček

Částečně přetrvávajícím problémem jsou i staré prolézačky či kolotoče, které by dnešními přísnými normami nemohly projít. Typickým příkladem jsou podle Libora Grygerka známé „zeměkoule“, u kterých jde například velmi jednoduše spadnout do vnitřní části kovové konstrukce. Nebezpečné jsou i různé kolotoče, které umožňují dětem vstoupit či spadnout do vnitřní pohyblivé části.

Jediným vodítkem pro dobrou volbu prvků i sestavení celého hřiště jsou v současnosti zmiňované technické normy. Jejich použití je však dobrovolné. V praxi však chrání děti, ale vlastně i provozovatele. Zcela vyloučit zranění na hřišti totiž nelze, pokud však ke zranění dojde vlivem špatného stavu hřiště, je to právě provozovatel, kdo nese právní odpovědnost.

Zjistěte více o našich službách v oblasti dětských hřišť

Detska hriste

Kam dále

SELECT YOUR LOCATION